Jak se omluvit po hádce?

Jak na omluvu po hádce? Jaké děláte chyby při omluvě?

Když se chtějí po hádce omluvit, dělají při tom lidé často zásadní chybu. Tou je to, že mluví pouze o faktické rovině tématu.  Které k hádce vedlo nebo ve které hádka vyústila. Z toho důvodu  je pro druhého mnohem těžší jejich omluvu přijmout, nebo jí dokonce uvěřit.

Založte omluvu po hádce na emocionální rovině  

Vyčkejte s omluvou pokud chcete, aby byla naděje na to, že vaši omluvu po hádce partner přijme. Než se začnete omlouvat, zamyslete se nejen nad tím, jaká byla faktická rovina toho, kvůli čemu hádka vznikla. Hlavní je,  jaká byla její rovina emocionální.

Při omluvě po hádce je totiž důležité uvědomit si opravdovou motivaci, proč jste se ke svému protějšku nechovali dobře.  Motivace se může týkat nejen samotné věci, o které jste se hádali (například si chcete obhájit, že do obývacího pokoje koupíte právě takovou sedací soupravu a ne jinou, tu, kterou chce pro změnu váš partner). Může jít o to, že se při hádce cítíte nějakým způsobem ohroženi a dehonestováni. 

Jak věci z faktické, tak z emocionální roviny si musíte nejprve sami pro sebe shrnout a pak je svému protějšku říct.

Když se po hádce omlouváte, uvádějte subjektivní důvody 

Vraťme se k našemu příkladu se sedací soupravou. K tomu, že byste svému partnerovi při omluvě měli nejprve říct, proč je pro vás důležitá právě tato. Pokud například uvedete, že černá barva vám nevyhovuje, protože je na ní vidět každé smítko prachu, zůstáváte na faktické rovině. Bavíte se o tom, jestli černá je nebo není praktická. 

Měli byste jít ale více do hloubky a při omluvě partnerovi vysvětlit, jak celá věc souvisí s vámi. Omluva by měla být tedy mimo jiné vysvětlením třeba toho, že černá barva na vás působí depresivně. Sedět každý den na černé sedačce ve vás vyvolává pocit smutku. Černá je tedy najednou něčím, co nesouvisí s faktickou rovinou. Jde o vaše subjektivní vnímání věci. Subjektivní motivací, proč něco chcete nebo ne. 

Subjektivní motivaci zdůrazňuji proto, že pokud má omluva opravdu fungovat, musíte mluvit o sobě. O tom, co se týká přímo vás. Je třeba partnerovi vysvětlit, jak se věc, která se stala předmětem hádky, týká vás. Jak se k ní vy vztahuje. Je to emocionální záležitost, která často může vypadat až iracionálně. 

Omluva po hádce bez obviňování druhého  

Samotná hádka její účastníky samozřejmě zraňuje. Ti se často cítí dehonestováni, tak, že je druhý nemá rád, protože jim nechce vyhovět. Dokonce si mohou připadat ohrožení. Je-li to i váš případ, při omluvě po hádce to svému protějšku řekněte. 

Neměli byste nicméně mluvit o tom, jak jste se cítili, ve smyslu „protože jsi křičel, cítila jsem se ohrožená, kdybys to nedělal, tak bych si tak nepřipadala“. Tímto způsobem byste celou vinu za hádku svalili na partnera. Své pocity popište co nejpoctivěji a nejupřímněji. Bez útoku na druhého a poukazování na to, co udělal nebo neudělal. Takovou omluvu by samozřejmě nemohl přijmout.

Omlouváte se po hádce? Přiznejte své strachy a slabiny

Pokud tedy chcete, aby byla omluva přijata, zkuste to příště třeba takto: „když jsme se hádali, začala jsem se cítit velmi nekomfortně. Měla jsem strach, že se na situaci nemůžu podílet tak, jak bych chtěla. Měla jsem pocit, že nejsem schopná si svůj názor obhájit“. 

Jde o to zamyslet se nad sebou a uvědomit si pravou příčinu nepohodlí. Obav nebo strachu. Ty přirozeně nevyvolává jen protějšek tím, že při hádce křičí (i když to s tím jistě souvisí a partner se na tom podílí). Jsou totiž lidé, kteří na křik nezbytně nereagují tak, že se bojí, ale například slušně a věcně svému partnerovi oznámí „tímto způsobem s tebou nebudu komunikovat“.  

Váš strach se často týká vaší vlastní slabiny nebo omezení. Když je svému protějšku vysvětlíte, přijme vaši omluvu po hádce mnohem snáze. Ví totiž nejen to, že se na ní podílel, ale také chápe, jaké pocity ve vás hádka vyvolala. Když to při omluvě popíšete takto, nebudete na druhého útočit.  Ten se nemusí bránit a může se naopak vžít do toho, za co se po hádce omlouváte.

Na omluvu po hádce jsou vždy třeba dva 

Možnosti toho, kdo se po hádce omlouvá, jsou omezené. Při omluvě existují hranice, za které se nedá jít. Pokud je někdo nastaven tak, že se nechal příliš zranit tím, co jste si při hádce řekli, a vyžaduje omluvu, která stoprocentně vyřeší, odškodní, respektive zhojí bolest ze zranění, nemusí se omluva povést. 

Ten, kdo má omluvu po hádce přijmout, musí totiž stejně jako vy dodržovat určitá pravidla. Tím nejdůležitějším je, aby vám nevymlouval, jak vy celou věc – její subjektivní rovinu – cítíte. 

Učte se omlouvat i omluvu přijímat 

Pokud máte opakovaně problém se po hádkách jeden druhému omluvit, respektive se někam posouvat, nemusí to být jen proto, že se jeden z vás omlouvat neumí.  Může za tím být to, že jeden nebo oba neumíte omluvu přijímat. Jak už bylo zmíněno, omluvu po hádce může jen těžko přijmout ten, kdo si myslí, že za všechno může jen protějšek.  Zranění, kterým byl při hádce stižen, může a měl by stoprocentně odčinit právě ten, kdo se omlouvá.

To není možné a je třeba si uvědomit, že na sebe vzájemně působíte a že na hádce jste se podíleli oba dva. Je přitom jedno, kdo s ní začal, kdo začal jako první nevhodným způsobem argumentovat nebo křičet. V hádce jste byli oba, oba jste se nějakým způsobem projevovali a bránili, aniž byste si to uvědomovali.

A proto při omluvě po hádce musí být na jedné straně někdo, kdo chce poctivě popsat, proč se choval tak, jak se choval. Vysvětlit, co se v něm dělo, a omluvit se. Na druhé straně pak musí být ten, kdo chce omluvu přijmout. Trvat na tom, že omluvu přijmu, až nebudu cítit žádné zranění z toho, co jsi mi provedl, není možné.

Jste v situaci, kdy se jeden druhému chcete po hádce omluvit, ale nejde vám to? Rád vám s tím pomůžu v rámci některé ze svých konzultací.

autor článku: Karel Chába