Vážený pane Chábo,
potřebovala bych popostrčit. Je mi 40, jsem čtyři roky rozvedená a mám dva puberťáky. S nynějším přítelem jsem 8 m. Přítel je o 8 let st. Trpí gen. úzkostnou poruchou. Nikdy neměl vážný vztah, nemá děti a min. posledních 5 let supluje matce partnera. Přestože naprosto chápu, že on je zvyklý být sám, chtěla bych víc. On se bojí. Když jsme spolu o tom komunikovali vlastně mi řekl, že neví, jestli někdy bude schopný se mnou bydlet. Nechce mi ublížit, ale nedokáže mi v tuto chvíli říct, ani to, že mě miluje. Chci po něm, aby šel na terapii, ale nevím, zda má smysl v takovém vztahu pokračovat? Pere se ve mne to, že ho miluji, s tím, že já si zasloužím být milovaná. Rada?
Dobrý den, jeho stav není jen zvykem, ale celkovým nastavením. Sám si s tím, jak to má, neporadí a vy dobře chápete, že potřebuje terapii. Tu ale musí chtít sám pro sebe, protože chce něco změnit na svém životě. Pokud to tak není, nemyslím si, že bude do terapie chodit, a z toho vyplývá, že se nic nezmění. Tudíž vy sama si budete muset rozhodnout, zda s ním i za stávajícího nastavení chcete být nebo odejdete. Klíčové je, abyste to neviděla jen tak, že on je překážkou na cestě k vaší spokojenosti. Je nutné to vnímat tak, že vy sama jste za sebe odpovědná, a pokud vám něco vadí a on vám nechce nebo nemůže pomoci, jen vy rozhodnete, jak postupovat dál.
Přikládám odkaz, pod kterým najdete článek s dalšími informacemi: https://www.partnerske-vztahy.eu/partner-se-boji-vazneho-vztahu/.