Dobrý den pane Chábo,
velmi Vám děkuji za odpověď. I když jsem toho, jak říkáte, napsala málo (špatně jsem to pochopila a myslela jsem, že jsem omezena počtem znaků), úplně jste vystihl situaci a odpověděl jste zcela na vše co jsem chtěla vědět.
Bohužel (nebo bohudík) jste mi potvrdil to, co jsem celou dobu tušila. Skutečnost, že se manžel nezmění (pokud nebude chtít). Téma jeho terapie jsem již v minulosti otevřela, to však zůstalo bez odezvy (on „nemá problém“). O možnosti manželské terapie se loni, když „hořelo“, zmínil on, nicméně jsem měla nutkání počkat jak moc to myslí vážně a čekat zda sám nepřijde nebo nebude naléhat, abychom někam začali chodit. Nedočkala jsem se. Po pár měsících jsem opět načala téma – zda nechce on sám někam chodit- bez výsledku. Vzhledem k tomu a vzhledem ke skutečnosti, že manžel navíc není ani trochu ochoten upustit ze svých náročných (časově náročných) koníčků ve prospěch rodiny, nabyla jsem přesvědčení, že zkrátka nemá motivaci. Že nechce.
Místo toho jsem na terapie (mj., paní magistra je psychoterapeut) začala chodit já a manžel si myslí (teď s dovolením použiji Vaše slova), že já se zklidním a pro něj tím problém končí. Nicméně chodit na terapie bylo nejlepším rozhodnutím, jaké jsem za dlouhá léta udělala!
Co se mne týče, nyní už asi nemám sílu a energii vstupovat do manželské terapie. Mám pocit, že se dveře zavřely, že už toho bylo zkrátka příliš. Takže ve skutečnosti čekám až bude po Vánocích a s manželem si promluvím.
Zároveň jsem si vědoma toho, že potřebuji nějakým způsobem změnit i své nastavení tak, aby se mi tyto věci v budoucnu již neděly, což skutečně nechci.
Ještě jednou Vám děkuji za vyjádření a pokud bude potřeba, s důvěrou a ráda se na Vás opět obrátím. Je skvělé, že jsou lidé jako Vy a již vím, že člověk by se neměl bát či ostýchat vyhledat pomoc psychologa či psychoterapeuta.
S úctou
