Dobrý den pane Chábo,
děkuji moc za Vaše postřehy a rady. Omlouvám se, že odpovídám až teď, ale nějak nebylo moc času. V mnohém se shodujete s mou terapeutkou. Na terapiích mi bylo sděleno, že jsem psychiatricky v pořádku a jdu správným směrem.
Díky Vám jsem si zase uvědomila, co vše bylo mou chybou. To, že jsem se zastavila, zatímco on se rozvíjel je svatá pravda. A doufám, že díky tomuto začnu mít i já šanci někam popojít.
Momentálně se držím Vašich rad a nic ohledně té paní neprobírám a neřeším. Nepátrám a ani nechci. Nedělám na ni a manžela žádné narážky ani uštěpačné poznámky, jak dříve bylo mým zvykem a s nikým už o tom nechci mluvit. Se všemi, co jsem potřebovala, bylo vše řečeno a probráno. Nechci se k manželovu poměru už vracet, nebo o něm přemýšlet. Nic s tím nenadělám a jen mě to vysilovalo.
Občas je samozřejmě smutno, ale snažím se vše zahnat prací a aktivitami. Chodím na návštěvy, do společnosti, divadla, probíhá rekonstrukce v domě, cvičím, dodržuji dietu a kila i sebevědomí jdou samozřejmě tím správným směrem.
Docela se cítím být i pozitivně naladěná. Samozřejmě mi pomáhají antidepresiva atd., ale cítím se většinou (až na drobné výkyvy) dobře a to je teď pro mě hlavní.
Manžel se ke mně chová hezky, komunikuje (možná i víc), je milý, já jsem též milá a uctivá. Od švagra vím, že si prý manžel všiml, že jsem teď jiná. Asi předpokládal, že teď budu zlá, zapšklá a dštít síru, ale já na to nemám ani chuť, ani sílu. A vzhledem k tomu co pro nás dělá, by to bylo vůči němu nespravedlivé. Komunikujeme normálně, bavíme se normálně o všem kromě toho jediného. Možná ta pravda mi paradoxně pomohla se ke všemu nějakým způsobem postavit. Nevím.
Ten termín, o kterém jste mluvil, jsem si dala jen pro sebe. Nechce se mi s ním vůbec mluvit na téma našeho vztahu. Jeho poměr nevím jak pokračuje, prozatím vše běží jako doteď. Bydlí stále sám a nikomu svou novou lásku nepředstavil. Dcera(18) se ho ptala, kdy to vlastně stíhá, že hodně pracuje, věnuje se jí a bratrovi(12). Odpověděl, že tak jednou za 14 dní se spolu vidí. To mi přijde jako divné, jestli si táta trochu neupravil tu pravdu. A jestli to pravda je, tak je paní světice, když jí to takto vyhovuje. Ale co já vím, třeba se něco chystá. Tak snad to ustojíme.
Nechávám to běžet, zabývám se sama sebou, dětmi atd. Jsem rozhodně pozitivnější, sebevědomější. Nevím jak se to v mé hlavě stalo a co mi momentálně dodává sílu, ale je to tak. Tak si to užívám dokud to jde a nenechávám se strhnout vlastními myšlenkami na to co bude nebo nebude. Snažím se žít teď a doufám, že to pomyslné dno, už bylo, a že se už konečně odrazím.
