Dobrý den pane Chábo,
velmi děkuji za nahrávku. Trefil jste naprosto přesně „problém“ mezi námi.
Hned na začátku říkáte že já neumím komunikovat. Do teď jsem si myslela že ano:-) Asi mi celé roky nedochází, že vztah je hlavně o pocitech, že vlastně to nejdůležitější je to, jak se ve vztahu cítím. Já se již delší dobu cítím nemilovaná, zanedbávaná, využívaná, podvedená, zraněná.
Byla doba, kdy jsem toto partnerovi říkala, nebo jsem se snažila mluvit o svých pocitech, a chtěla jsem společně hledat cestu, abych se ve vztahu cítila lépe. Partner vždy mé pocity popřel, tzn. reagoval tak, že to, jak to já cítím, že to tak není. Tím pádem jsem se začala postupně uzavírat do sebe a o svých pocitech přestala mluvit. Je fakt, že jsem si teď tou vaší nahrávkou: „vy neumíte komunikovat“ ( za to moc moc děkuji, ještě nikdy mi to takto neřekl, hezky se to neposlouchá, ale bohužel je to tak), uvědomila, že to mám z dětství a komunikací s matkou, která vždy popřela moje pocity, které jsem jí jako dítě svěřovala a já se zcela uzavřela se svými pocity před celým světem. Bojím se mluvit o svých pocitech, právě proto, že je pro mě ještě víc zraňující, když je ta blízká osoba popře, nepřijme, to pak bolí ještě víc. Partner jednou reagoval na svěření mých pocitů tak, že mi řekl, že nejsem normální, když to tak cítím a že bych se měla jít léčit. Zase mě to více zranilo a nic se nevyřešilo.
Vlastně když o tom tak přemýšlím, vždy jsem měla pocit, že si ve vztahu vše musím vyřešit sama a že nemám tu podporu partnera, že mě ani nevyslechne. On se většinou taky uzavře do sebe a řeší si to sám. Také tvrdí, že se mnou se nedá mluvit….atd. teď je úplně zablokovaný, hodně na mě naštvaný, cítím, že je zraněný. Atmosféra je teď klidná. Ptala jsem se partnera jak to vidí dál, co teď prožívá, odpověděl, že potřebuje čas. Takže v zásadě je takové klidné dusno, kdy spolu komunikujeme jen o těch nejnutnějších věcech. Já mám sice obrovskou potřebu mu říct jak se cítím a co prožívám, ale zase cítím, že on moje pocity není schopen přijmout.
Možná on cítí to samé, že se nemůže svěřit, protože bych to já nedokázala přijmout. Možné to je, i to, že je někdy velmi těžké jen naslouchat a „nekomentovat“. Já bohužel teď nevím jak on se cítí, on bohužel neví jak se cítím já. Oba jsem velmi zraněni.
Otázkou je co dál? Po poslechu nahrávky a uvědomění si toho všeho, mám najednou pocit, že ten problém je ještě větší a bude i bolestivé se vzájemně jeden druhému otevřít se svými pocity, ovšem pokud on vůbec bude chtít, cítím jak mě teď vinní úplně ze všeho. Tady v tom vidím největší úskalí. Kdykoliv jsem se v minulosti snažila mluvit o pocitech, tak se to nikam neposunulo, on nechce. Možná proto, že i já nejsem ideální přijímač.
Zkusím mu pustit nahrávku, až se emoce ještě více zklidní a uvidíme. Dle mého názoru, ale potřebujeme někoho, kdo nás ze začátku povede, abychom vůbec mohli začít spolu mluvit o emocích, abychom se ještě víc nezraňovali, protože jsme to doposud dělali, tak asi oba budeme mít strach.
Cítím teď spíš velký smutek z toho všeho.
Pokud bude partner souhlasit, objednáme se osobně.
p.s. Ještě jednou děkuji, je až neuvěřitelné jak moc jste se trefil a asi to ve mě otevřelo „Pandořinu skříňku“. Teď jsem právě zažila, že opravdu já neumím mluvit o svých pocitech a když mám začít, tak jsem úplně nervózní a mám velký strach a je jedno jestli je to přímo partner, kamarád, člen rodiny. Kde to dokážu je můj syn.
Jsem vděčná za toto odhalení, dávám si za úkol začít mluvit o svých pocitech s kýmkoliv. Došlo mi, jak musí být obtížné pro partnera se ke mě přiblížit, když já sama mám pocity zavřené hluboko uvnitř.
ještě jednou děkuji,
Děkuji za vaši nahrávku, přeji hezký den
s pozdravem,
