Dobrý den, pane Chábo,
mockrát Vám děkuji za Vaše vyjádření a za podporu v mojí situaci.
Především Vám děkuju, že jste zmínil pasivní agresi. Měla jsem předtím problém partnerovo chování nějak souhrnně pojmenovat, ale toto vymezení mi na to naprosto sedí. Četla jsem si k tomu další články a knížku a myslím, že se ve velké míře potýkal právě s tímto. Akorát jsem si celou dobu myslela, že mi to dělá naschvál, že je na mě zlý záměrně. Přitom on si svoje chování nejspíš ani neuvědomoval a už vůbec nerozuměl tomu, proč mi to ubližuje. Člověk se pořád učí.
Jinak určitě souhlasím s tím, že se snažil také, jak říkáte. Teď zpětně tam tu snahu o komunikaci opravdu vidím, vše v rámci možností jeho pasivně agresivního nastavení, ale pokud to má takto, tak i ta trocha otevřené komunikace byla pro něj vlastně výkon.
Taky souhlasím s tím, že on rozhodně navzdory svému věku nebyl nastavený na to, že opravdu chce děti, něco jiného tvrdil navenek, ale vnitřně k tomu myslím opravdu ještě nedozrál, že by po dětech opravdu toužil tak jako já. I pro mě je to nový pocit a doposud jsem to měla spíš tak jako on.
Taky mi moc pomohla informace, že člověk sám ten vztah nikdy nespasí, když ten druhý nechce také. A že ten partner, se kterým ty děti vyjdou, nebývá zpravidla ten první, se kterým člověk děti chce.
Děkuju také za uklidnění ohledně věku a dětí. Těší mě, že to vidíte takto. Subjektivně mám docela strach, abych děti stihla, protože nemůžu prostě vědět, že se mi takový citový úraz nebude opakovat, a to mě upřímně děsí. Chodím na KBT terapii, tak tam na tomto budu pracovat.
Ještě jednou Vám moc děkuju
