Ve vztazích máme často ideály a přesvědčení, která nemají vůbec nic nebo pramálo společného se skutečným, reálným životem.

V dnešní době k upevnění takových ideálů a zevšeobecněných pravd značně přispívají média jako televize a internet. Doba, ve které žijeme nás zaplavuje informacemi. Těchto informací máme k dispozici mnoho, a valí se na nás ze všech stran. Nemáme mnohdy ale čas na hledání souvislostí, a nejdeme ve věcech do hloubky.

Proto mnohdy přejímáme za své citáty, které nám přistanou třeba na zdi Facebooku, „olajkujeme“ a sdílíme je dál bez toho, abychom se zamysleli nad tím, zda jsou opravdu pravdivé. Někdy mám pocit, že tyto takzvané citáty o lásce jen někdo vymýšlí, jen tak z legrace, aby se pak bavil nad tím, kolik lidí se s takovým citátem ztotožní. Nedávno jsem četla citát: „Partner, který nás opravdu miluje, udělá vše proto, aby nás učinil co nejvíce šťastnými, protože vaše štěstí je více, než jeho štěstí“.

Ono to zní pěkně a možná se nám zdá, že jde o velkou pravdu. Pokud člověk vezme takovou pravdu za svou, může si ale pěkně naběhnout. To především proto, že začneme být nespokojeni, že náš vztah takto romanticky nefunguje. Můžeme se pak dostat do stavu, kdy začneme být přesvědčeni, že nás partner tedy nemůže milovat, když neupřednostňuje pouze naše potřeby. A k tomu ještě mnohdy ani neví přesně, co bychom si přáli.

Především po opadnutí počáteční fáze zamilovanosti, přichází u mnohých párů velké zklamání. Partner nejenže nedělá vše, co může pro to, aby nás činil šťastnými, ale začíná si dokonce prosazovat to, co chce on. Mnohdy si pak děláme okamžitý úsudek – partner už nás nemiluje, partner je špatný, sobecký člověk.

Mysleli jsme si totiž, že vztah je pohádka. Poznali se, chodili spolu, vzali se – a tady to většinou v pohádkách končí. Bohužel ve vztahu to právě tady začíná. Tady totiž začíná fáze, kdy pohádka přestává fungovat, a je potřeba, aby začala „péče o vztah.“ Pokud ovšem očekáváme, že vztah bude zázračně pokračovat bez našeho přičinění, brzy spláčeme nad výdělkem.

„Láska je ideální, manželství je reálné. Plést si reálné s ideálním, nikdy nezůstává nepotrestáno.“ ( Johann Wolfgang Goethe )

Proč to v začátku funguje samo

V začátku vztahu jde vše tak nějak samo a hladce. Příroda to zařídila tak, že se veškerá naše i partnerova energie soustředí na získání a udržení si milované osoby. Člověk se snadno vciťuje do svého protějšku, potlačuje (a dokonce rád) své potřeby. To vše proto, že v této fázi jde téměř vše stranou a vše se podřizuje cíli být s tím, koho milujeme (to především proto, že příroda má zájem na tom, abych se rozmnožovali).

V době, kdy hormonální bouře přestane ovlivňovat jak náš, tak partnerův mozek, se začínají objevovat často první problémy. Najednou nechápeme, jak je možné, že se partner nechová podle našich představ, a také proč nám podle našich představ nedává najevo svoji lásku.

Myslíme si, že by měl partner vědět sám, co má dělat, aby nás činil spokojené. Říkáme si: „Přece nebudu partnerovi vysvětlovat, ať mě častěji obejme, ať dělá to či ono“. „Mělo by být přece normální, že se tak bude chovat sám od sebe, pokud mě miluje“. Bohužel se pleteme. Jen v málo případech se partner chová přirozeně podle vašich představ. Většina lidí ale bohužel neumí číst naše myšlenky, a je tak nutné přímo vyjádřit své potřeby a přání.

Proč musíme o svých potřebách ve vztahu mluvit?

Když jsem četla poprvé o potřebách ve vztahu, tak jsem si říkala: „Co mají společného potřeby a vztah?“ Slovo potřeba bych si tehdy spojila s čímkoliv, jenom ne s láskou a se vztahem. Jenže ono to nakonec začalo dávat smysl. S člověkem, se kterým trávíme delší čas, než pouhé období zamilovanosti, si musíme navzájem říci své potřeby, které ve vztahu máme.

Opravdu tedy říci i to, že mou potřebou je například, aby mi partner občas vyznal lásku, aby mě pohladil či chytil za ruku. Stejně tak je úplně normální potřebu, aby mne partner podporoval, nebo mi dal více prostoru.

Čemu pomůže sdělovat si své potřeby?

To, jestli nás partner miluje, pak nepoznáme podle toho, jestli dovede „dedukovat“, co nás učiní šťastnými, ale podle toho, jak se pokusí naplnit potřeby, které mu otevřeně sdělíme. Snaha partnera komunikovat o potřebách jednoho i druhého, případně chuť se dohodnout na kompromisu, jsou pak dobrým základem fungujícího vztahu. Důležité je, si ve vztahu umět říct o to, co chci, a také se nebát zeptat a naslouchat tomu, co potřebuje partner.

Potřeby lidí se ve vztahu samozřejmě mění podle okolností, což je normální. Dvojice, která se naučí o potřebách komunikovat, pak nemusí mít problém ani s většími změnami v životě, jakými může být třeba narození dítěte. Nejhorší pro vztah je totiž nekomunikovat, a čekat až druhému něco „dojde“. To bohužel většinou nefunguje. Naopak si často jak jeden, tak druhý v páru začnou dělat různé negativní domněnky a představy.

Svoji nespokojenost pak ventilují stěžováním si a hádkami, ale mnohdy úplně k jinému tématu, než je to, co je trápí. To především proto, že nejsou schopni mluvit otevřeně. Dělají pak dusno, aby ve svém protějšku vyvolali alespoň nějaké emoce. Nejednou tak lidé takovým počínáním svůj vztah zablokují natolik, že jediná cesta pak vede k rozvodu či rozchodu.

Přitom mnohdy stačí, aby partneři přestali se lpěním na předsudku, že ten druhý by měl sám od sebe znát potřeby toho druhého. Naopak by se měli snažit co nejvíce si upřímně začít sdělovat navzájem své potřeby, jakkoliv se to může zdát málo romantické.

V případě, že se ve vztahu potýkáte s problémem, se kterým si nevíte rady, neváhejte mě kontaktovat. Vybrat si z několika druhů konzultací tu vhodnou právě pro vás, si můžete zde.